SRDCE

,,SRDCE” – můj nový domov. Seděli jsme u sociální pracovnice a věděli, že náš život se teď velmi změní. Nová naděje. Otevřeli se dveře a vstoupil vychovatel. Odjeli jsme s ním v zeleném autě. Odjížděli jsme z našeho rodného města a úplně všude mi míhly vzpomínky před očima. Nakonec jsme dojeli někam, kde jsem to vůbec neznala. Nikoho jsem tam neznala. Nic tam na mě nepůsobilo dobře. Pamatuji si prázdnotu, když jsem procházela dlouhou chodbou, kde po stranách byly dveře. Šli jsme po schodech nahoru a vychovatelka otevřela dveře od oddělení – a za nimi stála skupinka dětí. Hned jsem věděla, že tam nezapadnu, bez toho, aby kdokoliv cokoliv řekl. A taky se to tak stalo. Zvykala jsem si velmi pomalu. Těžko se navazují vztahy a přátelství, když jsem ho nikdy nenavázala ani se svými rodiči. Mám pocit, že lidi se tam dělili na dvě skupiny. Z nich jedni mě měli za divnou a nebavili se se mnou, protože jsem byla příliš tichá. Ti druzí se mi snažili porozumět. Ale já jsem si nedokázala nikoho připustit příliš k tělu. Pohltila jsem se tam do ticha a samoty. 

I když tam byly děti se kterýma jsem se tam trochu bavila, nikdy ty vztahy nebyly příliš blízké. Společnost mi dělali knihy, kterou jsem četla jednu za druhou. Utíkala jsem tak před realitou a depresi. Dnes už vím, že ani před jedním se utéct nedá. 

Ale dost už o mě. Popíšu vám tady trochu jak takový děcák funguje. Nebo aspoň jak si ho pamatuju já. Byly tam oddělení rodinného typu. Což znamená, že tam bylo šest bytů po osmi dětech. Na každém oddělení byl také vždy vychovatel, kterému jsme říkali teto nebo strejdo. Bylo tu taky vedení – ředitel, zástupkyně ředitele, sociální pracovnice a další lidé. Byl tam daný režim, který jsme museli dodržovat. Což znamená – ráno budíček, snídaně a chystání do školy, nebo školky. Pro snídaní jsme chodili dolů do kuchyně a nosili ji v taškách. Měli jsme tam školní jídelnu. Střídali jsme se. Každý den měl na snídani službu někdo jiný. Mladší děti jsme do školky, nebo školy, také vodili většinou my. Podle toho kdo měl stejnou cestu. My jsme se sestrou odešli v polovině školního roku, takže jsme do školy dojížděly autobusem. Za to jsem velmi ráda, že jsem nemusela měnit i školu. Asi by toho na mě bylo už hodně. Navíc jsem tam měla kamarádky a bylo to tak prostředí, kde jsem si mohla odpočinout.

Po škole byl návrat na děcák, oběd, úkoly a potom volný čas, který jsme většinou trávili celé oddělení společně. Tehdy jsme měli vycházky ještě třikrát týdně, takže jsme si je šetřili. Ale já stejně neměla s kým bych tam chodila ven, takže jsem si je moc nevybírala. V šest hodin jsme měli večeri, potom hygienu a úklidy. Kdyždý měsíc jsme měli každý na starost něco jiného a opět jsme se střídali. Nakonec televize a podle věku večerka. O víkendu byl ten režim volnější, s tím že každý druhý víkend jsme měli vaření. Takže jsme měli určitý rozpočet, sestavili jsme si jídelníček, šli nakoupit a o víkendu jsme si s pomocí vychovatelů sami vařili. Tohle mě celkem bavilo. Každý týden se takhle opakoval. 

Když jdete do děcáku, tak musíte počítat s tím, že vás tam čekají povinnosti a pravidla. A ne vše je samozřejmostí. Některé věci jsou za odměnu. Takže když budete mít třeba špatné známky, nebo chování, tak vás nemusí pustit na televizi, počítač, nebo vycházku. 

Dostávali jsme i podle věku různé kapesné. To jsme ze začátku, když jsem tam byla odevzdávali vychovatelům, ale mohli jsme si o něj říct, když jsme chtěli. Vše se ale zaznamenávalo. Takže když jsme si o kapesné řekli, tak se zapsalo datum a vydaná částka. 

Za špatné chování vám mohou však kapesné strhnout. Takže dostanete méně peněz. A to opravdu nechcete, protože pokud nemáte brigádu, tak to takhle mohou být jediné peníze které máte. Další forma trestu byl úklid navíc. Ani nespočítám kolikrát jsem musela vytřít chodbu, nebo vyplést zahradu. 

Když se ale budete chovat slušně, tak se vám tam může dařit opravdu pěkně. A když budete hledat možnosti jak se mít lépe, tak oni přijdou. Já jsem se například skrz běh dostala na zajímavé sportovní akce, na které bych se jinak nedostala. Pokud máte nějaký talent, nebo nadání, snažte se ho rozvíjet. Vychovatelé vás v tom rádi podpoří. Měli jsme tam například i taneční a děti jezdili na různé soutěže. Hlavně nezapomínejte na to, že ti vychovatelé tam jsou pro vás. Ne proti vám. Nehledejte v nich nepřátelé, ale někoho, kdo vám může pomoct a posunout vás dál. Důvěra je už o něco těší a složitější. Každý potřebuje někoho, komu se může svěřit, ale ti praví lidé se hledají opravdu těžko. Já se to nikdy úplně nenaučila a málem mě to zabilo. Když se už ale budete cítit nejhůře, pamatujte na to, že oni tam jsou od toho aby vám pomohli. Vždy je lepší se svěřit. Může vás to udržet naživu.