Syndrom podvodníka

Znáte někdo syndrom podvodníka? Není to žádná diagnóza, jen pocit. Hodně úspěšných lidí má pocit, že za jejich úspěchem stojí pouze náhoda, nikoli jejich píle. Mají tedy strach, že budou odhaleni jako podvodníci. Ačkoli se za příliš úspěšného člověka nepovažuji, tak si někdy připadám jako podvodník. Vím, když se mi něco podaří, ale většinou mám pocit, že to byla jen náhoda. A hlavně, když se mi už něco povede, tak to nedokážu ani trochu prožívat. Hodně prožívám své neúspěchy. To jsem smutná a naštvaná. Ale když se mi něco povede, tak necítím vůbec nic. Mám pocit, že to byla jen náhoda. Cítíte se taky občas jako podvodníci? Nebo jste na sebe hrdí?

Já během celého svého dospívání poslouchala jak je důležité dostudovat, najít si práci, byt a prostě být soběstačný. A vždy jsem si říkala: ,,Tohle je jako vše?” Jako kdyby všichni dokázali tak akorát dohlédnout na druhou stranu chodníku. Myslím, že když jsem vyrostla, tak jsem měla hrozný strach se usadit. Jako kdyby usadit se, znamenalo konec. A v době, když jsem byla v lázních, tak mi každý kolem mě říkal, jak bych se měla usadit, najít si byt a manžela. Tohle jsem slyšela pořád dokola. Ale když jsem dosáhla, toho pomyslného úspěchu, tak jsem nebyla šťastná. Slyšela jsem od lidí, že jsou na mě pyšní, že jsem to dokázala, ale já necítila žádný úspěch. Navíc to bylo celé jenom shoda náhod a seběhlo se to tak rychle. 

Nakonec se mi podařilo i tu maturitu dodělat. Další pomyslný úspěch. Pamatuji si, když nám u ústních zkoušek oznámili, že jsme to zvládli. Všichni se smáli, slavili, ale já nedokázala cítit naprosto nic. Nedokázala jsem se ani usmát. Přála bych si umět být na sebe pyšná i za malé úspěchy. Závidím lidem, kteří to umí, netuší jaké mají štěstí. 

Když jsem vyrůstala, tak jsem měla jedno dost těžké období a během něho nade mnou dost lidí zlomilo hůl. Někteří mě chtěli poslat do polepšovny, někteří říkali, že dopadnu hůř než mí rodiče. Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu. Protože v době, kdy jsem té podpory potřebovala nejvíce to se mnou všichni vzdali. 

Ale i přes to všechno jsem nakonec dokázala dosáhnout toho pomyslného úspěchu. Dokázala jsem o hodně více, než by do mě kdo tehdy řekl. Ale necítila jsem se tak. Necítila jsem se, jako bych něčeho dosáhla. A možná jsem potřebovala se ztratit, potřebovala jsem všechny nechat za sebou, potřebovala jsem se odstěhovat do jiné země. Nebo jsem potřebovala jen na chvíli uhnout pohledem. Nevím. Každopádně život jde dál. Musím se naučit žít normálně. Naučit se být šťastná. Musím jít v životě dál. To však neznamená pořád utíkat, ale vytvořit si podle sebe život, ve kterém budu konečně spokojená. Třeba budu jednou umět se ocenit a třeba to uvidí i ostatní. Třeba budu schopná navázat oční kontakt bez toho, aniž bych musela uhnout pohledem pryč.