Deprese

Deprese se plíží pomalu, potichu, nenápadně. Ze začátku si jí nemusíte vůbec všimnout. Možná už netrávíte tolik času s přáteli, stahujete se do sebe, už vás nezajímá to, co vás dříve bavilo. Jste hodně unavení, začínáte pociťovat prázdnotu a beznaděj. Možná si myslíte, že to není tak vážné, že to zvládnete sami. Ale vždy je lepší si říct o pomoc, než se trápit o samotě.

Deprese je nemoc, kterou nemusíte překonat sami. Je důležité si uvědomit, že jde o nemoc. Není to jen špatná nálada. A věty typu: ,,Běž si zaběhat.” nebo ,, Máš málo práce.” nepomáhají a jsou zbytečné. Protože ať se snažíte zaměstnat jakkoli, deprese se drží a vy ji nevyléčíte tím, že se budete snažit odvést pozornost. 

Samozřejmě je fajn najít si nějaké aktivity, ale jen tím to nevyřešíte. 

Deprese má různé příčiny. Může jít o biologické důvody – například genetiku, hormonální změny, nebo chemické procesy v mozku. Někdy je vyvolána psychickým tlakem, dlouhodobým stresem, traumatem, ztrátou blízkého člověka, osamělostí, nebo finančními problémy. 

Já jsem se s depresí potýkala velkou část svého života. První myšlenky na sebepoškozování jsem měla už jako malá holka, aniž bych přesně věděla proč to začalo.  Ale hlavní příčiny jsem si uvědomila až později. Často se to objevovalo ve chvílích, kdy jsem cítila, že mě někdo nebo něco zklamalo. Někdy to byla malá, nepatrná věc, jindy velká ztráta. 

Nejsem si jistá jestli jsem svoje problémy uměla tak dobře skrývat, nebo to ostatní prostě jenom neviděli. Smutné ale je, že dříve by mě ani nenapadlo říct si o pomoc, protože mi to přišlo normální. Žila jsem takhle už od mala. Myšlenky na nežití, potom přišlo sebepoškozování. Na děcáku se to moc nelepšilo, protože nikdo ani nevěděl o tom, že ty problémy mám. Někdy jsme tak moc zaneprázdněni vším okolo, že si ani nemusíme všimnout, že někdo trpí přímo nám na očích. 

U deprese, jako u každé jiné nemoci, je nebezpečné to, že pokud se neléčí, může to dopadnout opravdu velice špatně. Pamatuji si na dobu, kdy se to postupně, pomaličku zhoršovalo a stupňovalo. Tehdy bylo opravdu na místě mít oči na stopkách. 

Když mi bylo patnáct, tak jsem si tak nějak začala uvědomovat, že se mnou není něco úplně v pořádku. Začala jsem docházet k psychologovi. Moc to ale nepomohlo. Protože, když se rozhodnete chodit za psychologem, tak musíte být schopni se svěřit. Musíte umět být aspoň trochu otevřeni a to jsem já nedokázala. Protože když jste otevření, tak musíte mluvit o věcech, které bolí tak moc, že na ně ani nechcete myslet. Nedokázala jsem to.

Znovu jsem spadla do sebezničujícího chování – nemohla jsem brečet, nemohla jsem ventilovat emoce, a tak jsem sáhla po alkoholu a sebepoškozování. Bylo to nebezpečné a vysilující chování.

Dnes už vím, že je důležité hledat pomoc včas. Deprese není slabost, je to nemoc, kterou si nikdo nevybírá. Nejde ji vyřešit tím, že ji přechodíte, nebo se budete tvářit, že jste ,,silní.”