Na vlastní nohy

Vždy jsem si myslela, že až odejdu z dětského domova, bude to skvělý pocit.  Že budu nadšená a plná radosti ze svobody. Pravda ale je, že když jsem konečně po sedmi letech odcházela, vůbec jsem to neprožívala. Ukončila jsem střední školu s výučním listem a hned po tom jsem odešla. Během prázdin jsem byla ještě evidována v dětském domově a až přišel oficiální odchod. Na celé prázdniny jsem šla však na pobyt ke kamarádce, takže doopravdy jsem odešla hned po ukončení školy. Ale byl to den jako každý jiný. Ráno jsem šla na brigádu do restaurace, akorát večer místo toho, abych se vrátila na děcák, jela jsem ke kamarádce. V té době jsem už u ní přespávala hodně často o víkendech, takže to vlastně nebylo nic neobvyklého. 

Je zajímavé, jak si někdy myslíme, že máme vše naplánované, ale život si to stejně zařídí po svém. Na nic se nás neptá. Nejdříve jsem si chtěla jen najít byt, chodit do práce, dodělat maturitu. Prostě vést úplně obyčejný život. A na obyčejném životě není vůbec nic špatného. Může to znít nudně, ale je to klid. Je to stabilita. Tohle je v dnešní době hodně opomíjené, ale příliš cenné. Obyčejný život má své kouzlo. 

Později jsem ale zatoužila odjet do zahraničí. A tak vznikl úplně nový plán. Možná by si mohl někdo říct, že není v pořádku měnit pořád plány. Že v devatenácti letech bych měla rozjíždět kariéru, jít na vysokou, nebo zakládat rodinu. Já jsem neměla ani maturitu a vůbec nevěděla, co od života chci. Ale bylo mi teprve devatenáct let. A v tomhle věku je úplně normální, že se člověk hledá, mění své plány a dělá chyby. Každý z nás má svoji cestu a nikdo není pozadu ani popředu. Prostě jen jdeme svou cestou. 

Nakonec mi nevyšlo ani jedno z plánovaného, a tak jsem na poslední chvíli přijala práci v lázních, kde jsem měla zařízené i ubytování. Byt jsem tedy nakonec vůbec nepotřebovala. Do školy jsem ale opravdu nastoupila a dojížděla tam jednou týdně. Bylo to skvělé, protože mi to dalo směr a cíl. A někdy jsou právě cíle tím jediným, kvůli čemu jsme ráno ochotni vstát z postele. 

Samozřejmě, bylo mi líto, že mi mé původní plány nevyšly. Ale nakonec jsem pochopila, že jsem přesně tam, kde jsem v tu chvíli měla být. 

Možná, že teď také sedítě v dětském domově a plánujete odchod. A je těžké radit, jak se postavit na vlastní nohy, protože pro každého je to individuální. Z mých zkušeností je nejdůležitější našetřit si peníze, obklopit se správnými lidmi a stanovit si konkrétní cíl, který budete po odchodu sledovat. Nemyslím tím je obecný cíl ,,postavit se na vlastní nohy”, ale něco, o co budete usilovat i dál. 

To nejlepší na tom je, že začít můžete už teď. Není třeba  čekat. Hlavně se nebojte zkoušet, chybovat a žít. 

Po odchodu z děcáku mě na nějakou dobu zase přepadly deprese a úzkosti. Tehdy jsem toho v sobě ještě neměla hodně vyřešeného a taky jsem si připadala často sama. I když jsem nebyla. Ale cíl, bylo něco, co mě dokázalo udržet na nohou. Takže i když jsem byla v depresi, po pěti dnech v práci, tak jsem ráno vstala, šla na vlak a jela tři hodiny do školy. Měla jsem disciplínu. Pokud sobě máte disciplínu a opravdovou chuť něco dokázat, můžete zvládnout cokoli co budete v životě chtít. Opravdu úplně cokoli. Jen je třeba myslet na to, že nic není zadarmo. A když dáte do popředí jednu část svého života, tak zanedbáte zase jinou. Mohla jsem si v té době o hodně více užívat, nebo si najít přítele, založit rodinu, ale já si vybrala jinou cestu. Nádherné na tom všem je, že je to vše jen naše volba. Svoboda si vybrat je jedna z nejhezčích věcí kterou máme. Je to však i velká zodpovědnost.