Svoboda

Znáte ten pocit, když si chcete sbalit věci a prostě odejít pryč? Úplně kamkoli. Někam, kde vás nikdo nezná. Kde si nemusíte nasadit sluneční brýle, aby jste skryli svůj obličej. Prostě zmizet. Zažít tu svobodu, kdy necháte všechno za sebou a prostě jen jdete pryč.

S tímhle bojuji celý život. Nikde moc dlouho nevydržím, nemám stabilní domov ani mnoho přátel. Někdy je to fajn, ale vše nese své výhody a nevýhody. Ona svoboda je super věc. Je to jedna z věcí, které si vážím ze všeho nejvíce. Během svého života jsem se cítila tolikrát nesvobodná – a když jsem pak svobodu pocítila, bylo to najednou až moc intenzivní.

Svoboda a adrenalin. Dvě překrásné věci, které umí být tak hodně nebezpečné. Protože se svobodou přichází také zodpovědnost. A s adrenalinem riziko. A tohle neumí každý zvládnout. 

Já jsem nikdy nebyla spokojená tam, kde jsem právě byla. Ať jsem byla kdekoli, vždy jsem chtěla jít někam jinam. Jenomže jsem si uvědomila, že sice můžu utéct kamkoli. Do jiného města. Do jiného státu. Ale nemůžu utéct sama před sebou. Protože ať jdeme kamkoli, ty myšlenky z naší hlavy nezmizí. Můžou nás pronásledovat klidně až na konec světa. Uvědomila jsem si, že musím hledat krásu v maličkostech a být vděčná i za to, co mi kolikrát připadá jako samozřejmost. 

Po odchodu z děcáku jsem žila životem, který ne každému musel připadat běžný a tak trochu jsem toužila po stabilitě. Když jsem toho dosáhla, netrvalo mi ani měsíc, než jsem chtěla vypadnout a prostě zmizet. Měla jsem pronajatý byt, koupila jsem si auto, měla jsem stabilní práci, školu jsem už měla skoro dokončenou. Ale pořád jsem nebyla šťastná. Rok rychle utekl a já opět každý den vstávala s pocitem, kdy jsem si chtěla zabalit věci a odejít. Nakonec jsem to udělala. Vyšla mi práce v cizině, a tak jsem si jednoho krásného dne sbalila věci a prostě odešla. Zpátky jsem se příliš neohlížela. Dívala jsem se jen v před. 

Když jsem dorazila do nové země, byl to na jednu stranu osvobozující pocit. Nikdo mě tady nezná. Vím, že nemůžu potkat nikoho známého. Můžu vyjít ven a nikdo o  mě nic neví. Ale první dny jsem to byla jen já sama se sebou. Což umí být trochu náročné. Protože, jak jsem říkala. Jediné před čím nemůžu utéct jsem já samotná. Se svými pocity a myšlenky musím bojovat každý den. Před tím se nijak utéct nedá. První týden byl dost náročný. Neměla jsem tady žádné přátelé, musela jsem se zaučovat v práci, zvykat na nové ubytování a k tomu všemu bojovat sama se sebou. První týden se mi nechtělo vůbec nic. Chodila jsem jen do práce a z práce a neměla si vůbec s kým promluvit. Ale postupně si začínám zvykat. Dělám si tady nové přátelé a též se zaměřuju sama na sebe. 

Mám v plánu toho tady hodně procestovat, takže budu blíže ke splnění svého snu. Chci procestovat evropu. Chci vidět svět. Protože, když cestujete, získáváte nadhled. Řekla jsem si, že tento rok bude prostě můj. Budu pracovat, cestovat a psát. Je to rok, kdy už je vše za mnou, Přenesla jsem se přes hodně věcí. Přes děcák, dodělala jsem školu, ukončila jsem nefungující vztahy, dostala jsem se i skrz to vězení, které jsem ve svojí hlavě měla. Teď konečně začínám dělat to, co mě baví. Bez ohledu na to, jestli jde někdo se mnou nebo ne. Je velmi důležité si uvědomit, že můžeme dělat věci sami pro sebe jen tak. Zajít si jen tak sama na kávu. Udělat si sama jen tak pěkný večer. Odjet sama jen tak do ciziny. Dát sama sebe na první místo. Protože jediné vězení, které existuje je v naší hlavě.