Psychiatrie

Hned na začátku jsem zažila šok. Vstoupila jsem na dětské oddělení a sestřička za mnou zamkla dveře. Chvíli jsem seděla v poloprázdné herně, která sloužila i jako jídelna. Po chvíli přišla skupinka dětí, která se vracela ze školy. Mezi nimi byl i malý kluk – poprvé v životě jsem viděla autistu. Bylo mu asi čtyři roky, postavil se přede mě a neustále opakoval slovo bubák. Pak tam byl jiný, starší kluk, který jen křičel. To jsem tam byla sotva hodinu a už jsem to nevydržela. Rozbrečela jsem se a odešla na chodbu. Nechtěla jsem se vrátit. 

Nakonec mě sestřička přesvědčila, ale já se zařekla, že udělám vše pro to aby mě co nejdříve pustili. A tak jsem opravdu po celou dobu pobytu spolupracovala. Aktivně jsem se zapojovala do všech aktivit, ve škole jsem se zapojovala, chodila jsem za psycholožkou. Nedokázala jsem jen jednu věc. Být upřímná. I u psycholožky jsem lhala. Já jsem prostě nedokázala mluvit o ničem z toho co se mi stalo. Nemluvila jsem tam o tom s nikým. Ani s kamarádkama ne. Ani do deníku jsem to nenapsala. Nechtěla jsem na to myslet. Tak jsem to úplně vypustila. Psychiatričce jsem řekla, že se chci soustředit na budoucnost. Sice to byla lež, ale nakonec se tak stalo. Můj stav se tam zlepšil. Už jsem neměla tak těžkou depresi. Vlastně jsem se cítila celkem dobře. Dokonce jsem začala znovu psát. Ono tam taky večer nebylo nic jiného na práci. Za můj dobrý stav mohly i léky, které jsem tam dostávala. Hned první den příjezdu mi nasadili léky, bez toho, aniž by to se mnou kdokoli probral. Byla jsem ještě pořád dítě, takže na názor se mě příliš často neptali. Navíc děcka se tam střídali jak na běžícím pása, takže jsem byla jen další kus za kus. Každý tam byl jinak dlouho, podle toho jak bylo potřeba, ale nejkratší doba pobytu, a taky nejčastější byla šest týdnů. Já tam byla na den přesně šest týdnů. 

Každý den tam byl trochu jiný program, který se ale každý týden opakoval. Ráno jsme vstali, šli na snídani. Pak byla vizita s psychiatry. Tu jsme měli buď hromadnou, nebo individuální. Tu individuální jsem neměla ráda, protože to byla jediná chvíle, kdy se se mnou chtěli bavit o tom, co se stalo. Ale já o tom prostě ještě nedokázala mluvit. I dnes je to pro mě těžké. Po snídani jsme šli do školy. Přímo v areálu nemocnice byla základní škola. Ale já už byla na střední, takže jsem se učila na oddělení s pár dalšími dětmi. Po škole oběd a pak jsme se rozdělili do skupin a každý jsme měli nějaký jiný program. Někdo šel ven, někdo do tělocvičny, někdo na taneční. Následovala svačina a psaní do deníku. Každý jsme měl svůj deník do kterého jsme si psali. Ten deník však četla každému psycholožka. Takže jsem tam nikdy nebyla úplně otevřená. Potom byla večeře a sprchy. Byly tam tři sprchy pro všechny holky. Stály jsme v řadě postupně se svlékly a šli do sprch. Sestřičky při tom musely dozorovat. Byla to i forma kontroly, jestli si náhodou některá z nás neubližuje. Potom jsme šli po schodech nahoru, kde byly pokoje. Byla jsem na pokoji se třema holkama. Moc jsme si rozuměly. Večer nám na chodbě pustili pohádku a v řadě seděli děcka na židlích a dívali se. My s holkama jsme byly ale na pokoji a buď si povídali, nebo psaly. Ty večery jsem milovala. Na chvíli jsem se nemusela přetvařovat a mohla být sama sebou. 

Ačkoli vám může připadat psychiatrie děsivá, možná si i myslíte, že tam jsou jen samí blázni. Věřte, že to tak opravdu není. Jsou tam hlavně lidi, které život nešetřil a oni se nedokázali sami vyrovnat s věcmi, které je poznamenali. Jsou tam také lidi, kteří se narodili nemocní. Například autisti, nebo mentálně postižení. Ti tam jsou hlavně kvůli nastavení léků. Já tam poznala spoustu fajn holek ke kterým jsem tehdy měla opravdu blízko. Hodně z nich si prošlo podobnýma věcma jako já. A díky nim jsem to tam zvládla a udělalo se mi lépe. Vlastně jsem se tam cítila lépe a klidněji než na děcáku. Já vím jak moc to je těžké. Ale pokud se náhodou na psychiatrii dostanete, skuste spolupracovat. Oni tam nejsou do toho aby vám ublížili, ale od toho aby vám pomohli. Nemusíte v tom být sami.