Covid-19

Po odchodu z psychiatrie jsem byla odhodlaná začít žít odznovu. Bylo to, jako kdybych chytla druhý dech a pomalu, postupně se učila žít. Dělala jsem ve svém životě změny. Změnila jsem školu, našla si brigádu, začala se bavit s jinýma lidma. Hlavní změna, ikdyž neplánovaná byla v tom, že se mi začal život líbit. Ano, pořád jsem musela chodit k psychiatrovi a brát léky a občas jsem měla menší výkyvy nálad. Už to ale nebylo tak zlé, jako před tím. Měla jsem pocit, že vše jde tím správným směrem. Pak ale přišel Covid – 19, karanténa a vše se změnilo. Byly jsme zamčeni na děcáku a nemohli jsme vůbec chodit ven. Jen na dvorek, který byl součástí areálu domova.  Museli jsme být v areálu a nosit roušky. I školu jsme měli přes počítač. Protože ty byly úplně uzavřené. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Ono být zavřená a nesmět ven je hrozné. Ale být zavřená na děcáku, kde jsem neměla skoro žádné kamarády a ani s tetami jsem si nebyla moc blízká. To bylo jako za trest. To už bych byla stokrát radši zavřená na psychiatrii. Taky jsem o tom uvažovala, že se nějakým způsobem zkusím nechat zavřít, ale nakonec jsem to neudělala. Ze začátku jsem to tam ale zvládala celkem dobře. Snažila jsem se být aktivní a nějak to překonat. Ta karanténa se ale pořád prodlužovala a prodlužovala a já už měla pocit, že se snad nikdy nedostanu ven. Bylo to opravdu nekonečné. Z nouze jsem tedy zažádala vedení, jestli bych mohla jít na pobyt k matce, se kterou jsem si během pobytu na psychiatrii psala. Schválili mi to a já mohla odejít. Bylo to osvobozující. Na začátku léta, když se opatření uvolnila, jsem se vrátila na děcák. Hned jsem však šla na týden do úplné izolace, kdybych byla náhodou pozitivní. Po týdnu jsem šla na testy, které ukázaly, že jsem negativní a já mohla zpátky mezi lidi. I tuto izolaci jsem měla pocit, že nezvládnu, a tak jsem si trochu pomohla. Jako ono to nebylo správné, ale udělala jsem to. V době izolace, jako u spoustu dalších lidí, tak i u mě se zhoršil psychický stav a začala jsem zneužívat léků od psychiatra. Vlastně jsem je nejedla, ale když jo, tak ve velkých množstvích, abych mohla několik dní prospat. Nebylo to často, jen párkrát. Je zázrak, že jsem se neotrávila. 

Covid – 19 trval následujíci  rok, kdy se vše zpřísňovalo a pak zase uvolňovalo. Postupně jsem to začala zvládat lépe. Možná tím, že jsem se v tom naučila žít. Taky mi už bylo 18 let, takže jsem z děcáku na víkendy často odcházela pryč. Nejčastěji k příteli se kterým jsem tehdy chodila. A i když během lockdownu přišel zákaz cestování mezi okresy, my si našli způsob jak být spolu. Hodně mi tu dobu zpříjemnil a usnadnil. Rozešli jsme se, když      Covid – 19 skončil. Každý člověk v našem životě má nějaký význam. Může nám pomoci překonat těžké období, nebo se máme od něj něco naučit. Vždy je těžké, když někdo blízký od nás odchází. Když však odejde, znamená to, že jeho role v našem životě skončila a my ho musíme nechat jít. Ale pokud nás opravdu miluje. Vrátí se, když je to možné.