Pád

Možná někdo z vás už zažil chvíli, kdy se cítil úplně na dně. Kdy nevěděl jak dál, a měl pocit, že nic nemá cenu. Pár takových pádů jsem už zažila. Bylo to, jako bych se úplně ponořila do tmy a cítila jen bolest. Měla jsem pocit, že už to dál nezvládnu. Už jsem tady vůbec nechtěla být. 

První můj pokus o nežití byl hodně spontánní. Cítila jsem velký smutek, úplnou prázdnotu. Jen jsem chtěla, aby to skončilo. Kdyby si tehdy teta nevšimla, že mám pyžamo trochu ušpiněné od krve, nemuselo to dopadnout dobře. Ještě ten večer jsem jela na šití. Samozřejmě tohle už nemohli v domově nechat bez odezvy. 

Začala jsem chodit za psychiatričkou, která mi nasadila léky. Ani jí jsem se ale neotevřela. Ani nikomu jinému. Takže jsem jen chodila na kontroly, ale nikdo nevěděl, co mám v hlavě. Časem jsem se cítila trochu lépe. Začala jsem opět sportovat, opět se trochu více věnovala dětem z domova a dokonce jsem zkusila i taneční. Ale nebylo to tak, že bych ráno vstala a najednou vše bylo jednoduché.

Musela jsem se hodně snažit, protože jsem tomu chtěla dát ještě šanci. Ale postupně jsem se začala opět cítit prázdná a bez smyslu. Začala jsem opravdu hodně myslet na nežití.

Nemohla jsem už své myšlenky zadržet, a tak jsem napsala dopis, kde jsem vše popsala. Napsala jsem tam jak moc špatně se cítím a že mám pocit, že mi nikdo nedokáže pomoct. Tety v domově nám občas kontrolovaly šuplíky, jestli v nich máme uklizeno a já tam před odchodem do školy nechala ten dopis otevřený, aby si ho mohly přečíst. Následně jsem se té myšlenky polekala a schovala ho pod věci. Stejně jsem ale doufala, že ho někdo najde. To se však nestalo. 

Následoval druhý pokus o nežití, tentokrát méně spontánní. Stejně jsem ho ale nedokázala dokončit a s pláčem odnesla tetě dopis. Samozřejmě, že si ho pak mylně vyložili jako dopis na rozloučenou.

Následoval výplach žaludku a týden strávený na jednotce intenzivní péče. Přežila jsem to sice ve zdraví, ale nikdo mě už nechtěl nechávat ani na minutu bez dozoru. Nemusela jsem přemýšlet o tom, co bude dál, protože v nemocnici rozhodli za mě. Poslali mě na dětské psychiatrické oddělení do Opavy. 

Samozřejmě jsem měla strach. Cítila jsem však i trochu úlevu. Na chvíli jsem na to vše už nebyla tolik sama. Jednoho čtvrtečního rána jsem nasedla do sanitky a odjela do Opavy. Vůbec jsem netušila, co mě čeká a jak dlouho tam budu.