Tři země – Jeden rok

Pravděpodobně nejsem ten typ člověka, který by se dokázal jen tak usadit. Mám ráda být neustále v pohybu. Jednou jsem se málem usadila. Měla jsem byt, auto a chodila do školy, ale vydrželo mi to jen rok. Dokončila jsem školu, prodala většinu svých věcí a vrátila byt. Teď už jsem skoro rok v zahraničí. Vystřídala jsem tři práce a tři země a snažím se ujasnit si kudy v životě dál. 

Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že jsem byla celý život neustále v pohybu. Ani v Česku jsem nikde nevydržela příliš dlouho.Někdy mám strach jestli se vůbec někdy dokážu usadit. Prostě až moc miluji svobodu. 

Své pracovní dobrodružství jsem začala v zakouřeném Nizozemsku. Musím říct, že to je nádherná a svobodná země. Cestu právě tam jsem prožívala ze všech nejvíc, protože jsem sama jela poprvé pracovat do ciziny, bez toho abych tam kohokoliv znala. Objevování nových zemí a míst miluju, ale nejlepší na tom celém je ten adrenalin. Ten pocit se ani nedá popsat. Je to podobné jako u motorkářského závodníka. I když během závodu několikrát spadne, stejně znovu sedne na motorku. Je to jako droga – pořád chcete víc.

V Nizozemsku jsem si užila krásný podzim i kouzelné, i když trochu osamělé Vánoce. Nebyl tam snad jediný kout města, který by nebyl vánočně vyzdobený. Přestože tam nesněžilo, panovala tam ta nejkrásnější vánoční atmosféra, jakou jsem kdy zažila. Samozřejmě jsem nemohla vynechat Amsterdam, muzeum Anny Frankové, legendární plavbu po kanálech      a příjemný večer u zelené rostlinky. 

Jak krásné cestování je, umí být občas i osamělé. Na konci roku jsem si proto sbalila věci a odjela domů.  Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem neměla naplánované, co bude dál. Vždy jsem potřebovala mít jistotu a plán. Tentokrát jsem udělala krok do neznáma aniž bych věděla kam mě zavede. 

A právě tehdy přišla nabídka práce v Norsku. Dodnes to byla ta nejlepší práce jakou jsem v zahraničí měla. 

Pamatuju si jak jsme přistávali. Z okénka letadla jsem pozorovala zimní krajinu – zasněžené pole, lesy a vesničky se pod námi spojovaly v malebnou mozaiku. 

A když jsem večer konečně dorazila do hotelu, tak mě až překvapilo, jak moc byli všichni milí. Měla jsem trochu strach, což k tomu adrenalinu patří, ale když jsem se se všemi seznámila, tak se mi ulevilo. Věděla jsem, že to bude vpořádku. A opravdu to byly nádherné dva měsíce. Přesto, že jsem tam pracovala tak jsem si připadala jako na dovolené. Zažila jsem tam polární záři, chodila lyžovat a dokonce jsem se naučila i běžkovat. Je to nádhera když ujedete na běžkách několik kilometrů a jste obklopení jen sněhem a nádhernou krajinou. Mě myšlenky v hlavě běží jedna za druhou a nejdou zastavit. Když jsem si lehla do sněhu a jen sledovala oblohu, úplně sama. Tehdy se konečně zastavili.

 V Norsku jsem taky pochopila, že život není jen o tom pořád dřít. Neurčuje to jestli se budete mít dobře nebo ne. Protože někdy můžete nadřít dvakrát tolik a mít poloviční výsledek. Proto se nebojte zastavit, nebo nemít plán. Může vám to přinést o dost více, než když budete na věci tlačit. 

Po půl roce a dvou zemích jsem pořád neměla dost, a tak jsem jaro začala v Německu. Musím uznat, že jelikož jsem již toho měla dost nacestované a tentokrát jsem jela jen do sousedního Německa, tak byl ten adrenalin o hodně menší. Už jsem to tolik neprožívala. 

Prostě jsem jen jela na další místo. 

A i v Německu, tak jako v předešlých místech, kde jsem byla to má své kouzlo. Přijela jsem do kempu s pohodovou atmosférou. Nikdo tady nikam nespěchá. Významnou část města zde tvoří Bodamské jezero, kde se s lodí můžete dostat do Švýcarska, do Rakouska, nebo do jiné části Německa. 

Na cestování je též krásné, že každá část země vám nabídne něco úžasného, co je pro ně specifické. Každá část světa mi něco dala. Někde jsem načerpávala atmosféru, jinde jsem hledala cestu zpět k sobě, jinde jsem kupovala čokoládu, nebo ochutnávala pivo. 

Na začátku svého cestování jsem si připadala hodně ztracená. Už jsem ani nevěděla kdo vlastně jsem. Jedna kamarádka mi tehdy řekla něco, co jsem ze začátku nepochopila. A došlo mi to až o hodně později. Řekla mi: ,,Cestování je jako by ses podruhé narodila.” A je to pravda. Můj život byl doprovázen velkýma těžkostmi už od mala. Takže já se nemám k čemu vracet. Ale cestování mi dalo nový život. Dnes jsem jiný člověk, než jsem byla před rokem. 

Když jsem odjížděla z Česka, myslela jsem si, jedu objevovat svět. Až po roce jsem zjistila, že jsem celou dobu objevovala hlavně samu sebe. Tři země – jeden rok a nespočet okamžiků, které mě změnily.