Ztráta identity

Úplně každý má představu o tom, jak by měl váš život vypadat. Měli byste mít rodinu, vysokou školu, dobře rozjetou kariéru a prostě být dokonalí. Každý na vás pořád klade nějaký nátlak a když nesplňujete očekávání, tak jste prostě divní.

Ale víte co? Ono to vlastně vůbec není o vás. Hodně lidí, často to bývají rodiče od vás mají nějaké očekávání, co byste měli splňovat a chtějí pro vás prostě to nejlepší. Ale my všichni si do ostatních prostě jen projektujeme sami sebe. Ani lidi, které potkáváme nejsou náhodou. Potkáváme svůj odraz. A často vlastnosti druhých, které nás ze všeho nejvíce rozčilují jsou právě ty vlastnosti, které sami v sobě popíráme.

Měla jsem jednu kamarádku, která se mi občas zdála být hrozně líná. Štvalo mě, že skoro nic nedělá, zatímco já sama jela nadoraz. Volné dny jsem pak trávila s brekem v posteli a říkala tomu odpočinek. Ve skutečnosti jsem sama v sobě popírala svou lenost. 

Měla jsem pocit, že si to nemůžu dovolit. Protože jsem měla celý život před očima svou tlustou matku, která skoro nikdy nic nedělala a ani nic neměla. Vždycky říkala: ,,šetřete si, korunka ke korunce se přidá.” To způsobilo, že jsem pořád jen pracovala, šetřila, bydlela na odporných ubytovnách a bála se utrácet. Měla jsem našetřeno hodně peněz, ale přesto jsem se o ně neustále bála. Nakonec jsem málem o vše přišla a citově se z toho úplně zhroutila. 

A tohle je jen jedna z mých životních krizí. 

Každý tvrdí, že dvacátá léta jsou ty nejkrásnější léta našeho života. Kdy teprve začínáme. Ano my opravdu začínáme. Začínáme se zotavovat z traumat, které na nás naši rodiče zanechali. Začínáme se zotavovat z prvních pracovních neúspěchů. Z prvních milostných neúspěchů. Začínáme se myšlenkově a životně rozcházet s přáteli, kteří tu s námi byly od dětství. A tak strašně moc to bolí. Bolí to, když vidíte jak padají do sraček a vy nevíte jak jim pomoci. Říkáte si, že jste měli něco udělat dříve, že jste jim měli být lepší oporou. 

 Ta bezmoc je opravdu k vzteku. Ale ať se snažíte jakkoliv, nakonec to nejlepší, co můžete udělat, je jít jim dobrým příkladem. Nejde nikomu nic nařizovat. 

Začala jsem cestovat abych našla sama sebe, ale netušila jsem, že nejdříve budu muset sama sebe ztratit. Ve svých dvacátých letech jsem zažila první ztrátu identity. 

Odjela jsem do cizí země, všechno za sebou nechala, přátelé, práci, byt, školu a i s psaním to šlo ke dnu. Celý život jsem se schovávala za to že jsem dobrá kamarádka, servírka, studentka, spisovatelka. Když jsem o to přišla vůbec jsem nevěděla kdo jsem. Měla jsem pocit, že jsem úplně ztratila samu sebe. Byla jsem ztracená. Cestovala jsem po velkých městech a připadala si mezi tolika lidmi úplně sama. 

Když jsem přišla o peníze, připadala jsem si úplně bezcenná. Protože jsem jimi měřila svou hodnotu. 

Nakonec jsem sama sebe dokázala najít a každý den pracuji na tom, abych byla lepším člověkem, zároveň se už ale nepřetěžuji. 

V dnešní době každý mluví o cestování, ale nikdo už nemluví o tom jak to může být osamělé. Nikde tak úplně nepatříte. A když se vrátíte domů zjistíte, že už nepatříte ani tam.

Tak moc jste se změnili, že už tam prostě nezapadáte. Někdy se ráda vracím na staré místa z dětství, protože prostě vypadají stejně. Všechno se tak moc změnilo, ale ty místa vypadají pořád stejně jako kdysi a to mě opravdu velmi uklidňuje.